Digifotomag - INSPIRACE | www.digifotomag.cz

07 / 2017

UŽ MÁTE AKTUÁLNÍ ČÍSLO?
Předplatné

NEJNOVĚJŠÍ ČLÁNKY

Pouliční inspirace: Aaron Berger Autor:  Digitální foto magazín Přečíst článek

INSPIRACE

Velký rozhovor Digitálního fota: Antonín Kratochvíl

Vloženo:  20.02.2017  |  Autor:  Digitální foto magazín

Nevím, jak jsem to všechno přežil, říká jeden z nejslavnějších válečných reportérů

 

Jednou jste řekl, že vám fotografie zachránila život. Jak jste to myslel?

Vyrůstal jsem v komunistickém Československu a jako dítě z politicky nevhodné rodiny jsem nesměl studovat. Nějaký čas jsme dokonce žili v integračním táboře. Věděl jsem, že v Československu nemám šanci, a tak jsem emigroval. Ale ani na Západě jsem to neměl jednoduché. Zažil jsem dost kruté chvíle v rakouském utečeneckém táboře či ve francouzské cizinecké legii, z níž jsem za dramatických okolností dezertoval. Nějaký čas jsem se různě protloukal a vůbec jsem se nechoval jako Mirek Dušín. Bůh ví, co by ze mě bylo, kdyby mě nechytlo focení.

 

Jak jste se dostal k dokumentární fotografii?

Když jsem v Holandsku dostudoval fotku, přestěhoval jsem se se svojí ženou, Američankou, do USA. Můj tchán mi nabízel místo supervizora ve své stavební firmě, na fotografii pohlížel s despektem, protože se bál, že jeho dceru neuživím. Nějaký čas jsem tomu tlaku musel čelit, ale pak jsem naštěstí potkal art directora jednoho uměleckého časopisu, pro něhož jsem rok pracoval, než jsem se postavil na vlastní nohy. Začátky nebyly jednoduché, podařilo se mi prorazit až fotoesejem z Afganistánu, který otiskl časopis Rolling Stone. To bylo někdy v osmdesátých letech. Další zlom nastal v roce 1989, kdy padla železná opona a média se více začala zajímat o východní Evropu. O mně se vědělo, že tam už od sedmdesátých let jezdím fotit a mám zde spoustu kontaktů, a tak mě nejrůznější časopisy posílaly na Východ.

 

Vraťme se do éry komunismu. Každý člověk s fotoaparátem v ruce budil v socialistických zemích podezření – předpokládám, že to vůbec nebylo jednoduché…

Byl jsem stále jednou nohou v kriminále. Když vypadáš jako cizinec, v kapse americký pas a máš u sebe foťák, jsi podezřelý, že jsi špión. Musel jsem se naučit pracovat tak, abych neprovokoval, fotografovat rychle, někdy i zpod kabátu, nikde dlouho nepostávat, pořád se pohybovat. Byla to dobrá průprava pro válečnou reportáž. Občas vidím své studenty, jak stojí a minutu ostří… Za minutu je svět někde jinde. A navíc, když dlouho čumíš do foťáku, pravděpodobně si tě fotografovaný objekt všimne, a pokud rovnou nedostaneš do držky, stejně už nemá smysl dál fotit, protože o tobě vědí. Mně pomáhá 28mm objektiv, což je docela široké ohnisko, a pokud na lidi nemíříš přímo, často si ani nevšimnou, že je fotíš. Myslí si, že stojí mimo záběr.

 

Patřil jste mezi nejžádanější fotoreportéry, čtyřikrát jste získal cenu World Press Photo. Co je tajemstvím vašeho úspěchu?

Umím být empatický, vcítit se do situace. Jasně, empatie je základem humanitární fotografie, ale málokterý fotograf zažil stejné věci jako lidé, které fotografuje. Já mám v tomhle výhodu, protože jsem byl utečencem, vězněm, grázlem. Možná proto moje fotky víc rezonují. Téma samozřejmě musíš podat sofistikovaně – lidé sice mají rádi, když se na ně z fotky směje vnadná holka, ale jsou hákliví na laciný optimismus.

Více se dozvíte v aktuálním čísle Digitálního fota – právě v prodeji!
 

VAŠE FOTOGRAFIE

FOTOVÝBAVA   |   INSPIRACE   |   GALERIE   |   DISKUZE   |   PŘEDPLATNÉ   |   KONTAKT   |   ARCHIV - ESHOP   |  

DIGIFOTOMAG   -   Copyright ©  OMEGA PUBLISHING GROUP s.r.o.   |   Grafika a aplikace:  ALMEO s.r.o.